Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pohádka o Gustovi

7. 4. 2009
Toto auto ve skutečnosti nebylo nijak prehistorické perpetum mobile, ne, to, ne, ale za ta léta věrné služby panu Ríšovi, toho již spoustu najezdil.

To víte děti, vlastnění takového pěkného autosalonu znamená samé ježdění, z jedné strany naší země na druhou, a přitom ještě vyřizování zakázek i smluv s fabrikami, kde autíčka vyrábějí svému majiteli na míru.

Z poslední cesty však Ríša málem nedojel. Gustav na zpáteční cestě z ničeho nic začal prskat a chroptět a smrdět a kouřit, až nakonec s ohromným pšouknutím náhle utichl.

Ríša se tehdy pěkně zapotil, než dal Gustava jakž takž do kupy, a dojel domů.

Gusta skončil v autoservisu a vypadalo to s ním moc bledě. Spolupracovníci i Ríšova rodina si mysleli, že Gustav dojel, a proto Richarda přesvědčili, aby si koupil auto nové.

Jenomže Ríša měl to své staré oprýskané autíčko, svou „Felinu“, vážně moc rád.

Nedokázal se smířit s představou převratné změny, a tak si pořídil opět Škodu Felicii, akorát že nikoli modré, ale červené barvy. Dal mu jméno, Emil.

Červená Felície však s milým Gustavem krom své značky měl pramálo společného.

Sotva totiž za ním zapadly garážní dveře, autodílny, nářadí, součástky i další obyvatelé garáže se přestaly zvědavě pokukovat po novém spolubydlícím, a přihrnuly se s ním přivítat. Když Emil ucítil vlnu pozornosti počal se naparovat jako páv a vychloubat se, jak je skvěle dělaný, z jaké dálky má své součástky a že na silnici úplný drak. Většinu spolubydlících svým chováním odradil a zájem stejně rychle opadl, jako vznikl. Od té chvíle se všichni snažili svému novému spolubydlícímu vyhnout. Dokonce se před ním schovávaly, jen aby ho nemusely leštit, či mazat, nebo cokoli jiného, čehož je při běžné údržbě potřeba. (Nechtěli poslouchat jeho další chvástání.)

Přesto se našli i tací, jež zaujaly postoj šplhouna,

Zanedlouho se Emil v Ríšově garáži cítil, jako král s neohroženou moc nad všemi v jeho malém království.

Emil však nebyl hodný král, byl namyšlený, zlý a krutý, pokud se mu kdokoli znelíbil, bez milosti jej zničil.( přejel, zašpinil, rozbil).

Před Ríšou se však Emil tvářil nevinně, jako právě spadlá vločka z nebe.

Jenomže Richard si nedokázal pomoct, stále tesknil po svém starém Gustovi.

Gusta mezitím prodělával jednu velkou operaci za druhou, zažil mnoho neuvěřitelné bolesti a kolikrát si myslel, že jeho život již záhy skončí kdesi na šrotišti, naštěstí při něm všechny andělé stály a po víc než měsíci Gustav hrdě stál na odbavovacím stání, jako zcela uzdravené auto. Uzdravený, Gustav na tom byl lépe, než když jej před osmi lety vyrobili.

Ríša si pro své modré autíčko přijel s ohromným nadšením. Okamžitě do něj nasedl a odjel. (Kdyby se nestyděl skákal by radostí.)

Potřeboval si Gustu vychutnat, Emila bez jediného zaváhání ponechal svému kamarádovi. Tuto potupu Emil nemohl skousnout. Tušil, že u Ríši dojel a popadla jej tíseň, co s ním teď bude dál. Ani za nic se nechtěl smířit s druhořadým postavením.

Celou cestou domů uvažoval nad tím, jak by se Gustava zbavil. Neměl by to znamenat velký problém myslel si. „Já jsem nový, lepší, neobježděný.. nemá proti mně šanci!“, usoudil nakonec a s lehkou hlavou vjel do garáže. Jenomže si neuvědomil další skutečnosti. Po pár hodinách jízdy se vrátil Gusta. A hádejte, kde měl spát?

Ano, tam, kde vždycky. Tam, kde spával ještě před Emilem. Gustavovi se nečinilo žádnou potíž bydlení ve dvou, ba naopak doufal, že našel nového kamaráda.

Emil však bojoval ze všech posledních sil. „Tady se dva nevejdeme!“; vzpíral se .

„Emile, proč tak vyvádíš, vždyť se tady vejdeme pohodlně oba?“; nechápal Gustav.

„Já tady s tebou nebudu, nebudu a nebudu!“; prskal Emil; „ Rozumíš?! Ne-bu-du! Tohle je moje garáž!! Jen moje!!! A ty se vrať tam, kam patříš, na vrakoviště!!“, řval na celé kolo Emil, a v záchvatu vzteku vší silou šťouchl do Gustava. Dloubanec odnesla pouze Emilova karosérie, což jej rozdráždilo k naprosté nepříčetnosti; „ A už toho mám dost! Buď já, nebo Ty!“

„ A abys neřekl, že nejednám férově, tak tě vyzývám na souboj. Na závody, kdo bude lepší, odklidí se tomu druhému z cesty!“; sršela rudá Felina.

Gustav stále nedokázal pochopit oč Emiloví jde. Součástky mu šeptaly, co zlého v garáži během jeho nepřítomnosti prováděl. Povyprávěli mu, jak se zákeřně zbavil šroubováka Víti a leštěnky Emči. Emil nevěřil vlastním uším; „A to vskutku udělal jen proto, že mu odmítla poslušnost?“; nářadí jednotně přikyvovalo.

Gustav se úkosem podíval na Emila; „Co teď?“ Pokud s ním nebude závodit, stejně mi nedá pokoje dokud nás odtud všechny nevyštve. Tomu musí zabránit! Závod se tedy stal nevyhnutelnou záležitostí.

Moc si nevěřil, vždyť víte, byl o mnohem starší než Emil,notně sjetý, no a ještě k tomu vůbec neholdoval těmto nebezpečným sportům, přesto výzvu přijal.

Závod měl vypuknout přesně o půlnoci. Trasu předem ujednali.

Gustav si starostivě oprašoval svá kolečka a uklidňoval rozvášněné díly. „Š,šš,ššš, přestaňte už výskat. Ještě jsem nevyhrál, a dost značně o tom pochybuji. V životě jsem žádný závod neviděl, natož, abych ho jel.“; skuhral Gustav.

Avšak čas je neúprosný, půlnoc odbila a červená i modrá škodovka vyjela do ztichlé ulice bojovat o prvenství.

Kdo zvítězí zůstává, kdo prohraje skočí na ulici, bez Richarda.

Gustavovi nervózně drkotalo v motoru. Emil si jej škodolibě dobíral, ani na okamžik nepomyslil na prohru.

Závod odstartovala vrtačka. Hrozivě zavrčela svým vrutem do temna ulice a červené auto se bez zaváhání vrhlo vpřed. Gustav vyrazil poněkud váhavěji..

Emil jel s velkou razancí, hlava, nehlava, nehleděl na značky, natož na semafory, kdo by přeci v takovou noční hodinu jezdil!

Gustav ať se snažil sebevíc, nedokázal jet jako urvaný z řetězu. Neustále se ohlížel jestli za nimi někdo nejede, taky se bál policie a na semaforech na červenou, vždy předpisově zastavil. Bál se, že by mohl nabourat a komusi ublížil.

Velmi záhy pochopil, že tímto způsobem, že Emila jaktěživ nepředjede, a proto se snažil alespoň s vší počestností dojet do cíle.

Emilovi však jeho náskok nestačil. Chtěl se Gustava zbavit na dobro. Bál se, že Richard by na nějakou jeho výhru nebral zřetel, a tak vymyslel lest: v jedné velmi záludné zatáčce povolil olejový závit a vytvořil na silnici kluzkou louži.

Nedával však pro své záškodnictví pozor na vozovku a přesto, že nedávno odbila půlnoc, do cesty mu vjel kamion. Emil pohotově dupl na brzdy, jenomže zapomněl, že právě na silnici vytvářel onu kluzkou kaluž, takže do ní v tu ránu vjel.

No, a pak se děly věci. Emil nakonec v nejvyšší rychlosti narazil do stoletého dubu.

Kamion si vůbec ničeho nevšiml, teď již odjel bůhví kam.

Po nějaké chvíli k zatáčce dojel Gustav. Jel na hranici povolené rychlosti, zabrzdit před olejovou skvrnou ještě naštěstí dokázal. Vyděšeně hleděl na louži a ztěžka vydechoval; „Páni, to bylo o fous!“ Až potom si všiml toho stromu, no stromu, spíše té trosky omotané okolo stromu. „Vždyť to je Emil!?“; vydechl Gustav a vyjeveně se rozhlížel kolem.

Ještěže mi Ríša nainstaloval ten telefon, mumlal si pro sebe Gusta, když se plahočil, aby co nejrychleji vytočil policii.

Policii se hlas Gusty nezdál, to víte, když za Vás mluví počítač, tak to zrovna moc lidsky nezní. Povinnost policie je každý telefonát prověřit, tudíž na místo přeci jen hlídka dorazila. Panečku, ta nevěřila vlastním očím. Za malý okamžik dorazili i hasiči a pak se společně snažili Emila zachránit. To, však již nešlo.

Nakonec na vrakovišti skončil místo Gustava Emil.

Policie pachatele, viníka, jež způsobil dotyčnou havárii, nikdy neodhalila. Bodejď, když jím byl Emil sám, jenomže tomu by asi neuvěřili, že?

A Gustav?

Ten se vrátil domů. Zdědil Emilovy součástky a žil spokojeně , a co vím, žije tak dodnes.