Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Být tak člověkem po úpravě

13. 8. 2007

 

Být tak člověkem.

 

Narodil se před miliardou let.

Na vše se díval s nadhledem. Doby, kdy se proti všemu bouřil již dávno uplynuly kamsi do nenávratna.

Teď toužil po stání se člověkem, ale stále na vše dívat se s nadhledem.

Ani nevím jak, ale sen jednoho dne změnil ve své reálno.

 

Začalo být okolo mě nějak rušno. Chodili kolem mne v helmách a o čemsi se potichu radili.

Pokyvovali hlavou a zas jí kroutili. Nešlo jim vidět do tváří, kdo ví o čem mluví. Ohromně mne to štvalo.

A pak začali. „Páni, takové rány.“ A jak bolely. „Sakra, copak se zbláznili?!

Chtěj mě zabít?!“

 

Chtěli, ale ne tak úplně. Rozváželi mé tělo bůhví kam. Prej do silnic, na maltu, na stavbu a kdo ví do čeho ještě.

Jádro naštěstí ponechali vcelku a pracně je dovezli někam na Moravu.

Tam bylo kopců. Tak proč mě sem vezou, když jich tu mají dostatek.

Postavili mne doprostřed haly, přikryly plachtou a nechaly být. „Sakra, co jen to znamená?!“

 

Ráno přišel jeden podivín.Začal chodit sem a tam. Chodil tak den, dva, týden...

Jen kolem mě chodil a hladil mé bolavé křivky. Pod vousy si cosi mumlal, jenomže já mu nerozuměl. Opět.

Nic netrvá věčně. I jeho láska ke mně.Nějaké ráno přestal chodit a začal do mne bušit, vrtat, hoblovat, štukat, rýpat a vůbec mi nedal pokoje. Rány bolely jako čert. Nedal mi ani chvíli k vydechnutí, pořád jen do mne bubnoval.

Jistě brzy vyskočím z kůže. Pchá, páni dobrý nesmysl, vždyť já přeci žádnou kůži nemám.

 

Konečně přestal.

Prohlížel si mne přimhouřeným okem. Uznale pokyvoval hlavou a spokojeně si pískal.

Popleskal mne po zádech, pohladil po tváři, zašimral na zátylku a jal se balit. Ne sebe, mě.

A opět tma před očima. K tomu neuvěřitelné vedro.

Drkotání neznámo kam. Co se asi bude dít? Co bude dál?

Stavěli mne na nějakou soklovitou věc. Dalo mi dost práce ustát na něm, ale nakonec jsem vše zvládl.

Hm, a je to celkem fajn.“ Jenom kdybych zase viděl.“

„Ne, to ne“ , prý až zítra. „Proč až zítra?“

 

 

Ráno mne vzbudil hluk. Proboha Cirkus Humberto přijel! Nevidím. Jen slyším lidi pobíhat z jedné strany na druhou.

Potom začala hrát hudba teda,takovýkravál. Spousta hlasů. Pak ticho a opět se odkudsi ozval hlas. Náhle mne ohlušil příval potlesku a já konečně prozřel. Houby prozřel. Když ze mne sundali plachtu oslepilo mne nejprve Slunce a nato záplava spouští fotoaparátů.

Až posléze jsem zjistil,komu ten potlesk patřil. Mému podivínovi a jeho soše-mně.

“ Teď již vím, kdo jsem.“

Sochou.Kamenným člověkem. Stojím tu uprostřed parku a dál se na všechny dívám shůry. Poslouchám lidi, kteří za mnou přijdou si popovídat. Splnil se mi můj velký sen.

Jen ten sochař už dlouho nepřišel.Inu, vždyť tu stojím dobrých padesát let.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Šance!

(James, 26. 9. 2007 21:11)

Našel jsem stránky přímo pro tebe. odkaz » - měl by tam být někde kontakt. Myslím, že je to silenkaa@seznam.cz. Jsou tam holky, který si nechávají zveřejnit svá dílka. Návštěvnost je tam super, takže stačí málo a může být z tebe velká hvězda!Zkus se s ní domluvit! Velká šance pro tebe!