Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Být tak člověkem

31. 10. 2006
člověkem.

Narodil se p

řed miliardou let.

Na vše se díval s nadhledem. Doby, kdy se proti všemu bou

řil již dávno uplynuly kamsi do nenávratna.

Te

ď toužil po stání se člověkem, ale stále na vše dívat se s nadhledem.

Ani nevím jak, ale sen jednoho dne zm

ěnil ve své reálno.

Za

Pokyvovali hlavou a zas jí kroutili. Nešlo jim vid

čalo být okolo mě nějak rušno. Chodili kolem mne v helmách a o čemsi se potichu radili.ět do tváří, kdo ví o čem mluví. Ohromně mne to štvalo.

A pak za

Cht

čali. „Páni, takové rány." A jak bolely. „Sakra, copak se zbláznili?!ěj mě zabít?!“

Cht

ěli, ale ne tak úplně. Rozváželi mé tělo bůhví kam. Prej do silnic, na maltu, na stavbu a kdo ví do čeho ještě.

Jádro našt

ěstí ponechali vcelku a pracně je dovezli někam na Moravu.

Tam bylo kopc

ů. Tak proč mě sem vezou, když jich tu mají dostatek.

Postavili mne doprost

řed haly, přikryly plachtou a nechaly být. „Sakra, co jen to znamená?!“

Ráno p

Jen kolem m

řišel jeden podivín.Začal chodit sem a tam. Chodil tak den, dva, týden...ě chodil a hladil mé bolavé křivky. Pod vousy si cosi mumlal, jenomže já mu nerozuměl. Opět.

Nic netrvá v

ěčně. I jeho láska ke mně.Nějaké ráno přestal chodit a začal do mne bušit, vrtat, hoblovat, štukat, rýpat a vůbec mi nedal pokoje. Rány bolely jako čert. Nedal mi ani chvíli k vydechnutí, pořád jen do mne bubnoval.

Jist

ě brzy vyskočím z kůže. Pchá, páni dobrý nesmysl, vždyť já přeci žádnou kůži nemám.

Kone

čně přestal.

Prohlížel si mne p

řimhouřeným okem. Uznale pokyvoval hlavou a spokojeně si pískal.

Popleskal mne po zádech, pohladil po tvá

ři, zašimral na zátylku a jal se balit. Ne sebe, mě.

A op

ět tma před očima. K tomu neuvěřitelné vedro.

Drkotání neznámo kam. Co se asi bude dít? Co bude dál?

Stav

ěli mne na nějakou soklovitou věc. Dalo mi dost práce ustát na něm, ale nakonec jsem vše zvládl.

Hm, a je to celkem fajn." Jenom kdybych zase vid

ěl.“

„Ne, to ne" , prý až zítra. „Pro

 

Ráno mne vzbudil hluk. Proboha Cirkus Humberto p

č až zítra?"řijel! Nevidím. Jen slyším lidi pobíhat z jedné strany na druhou.

Potom za

čala hrát hudba teda,takovýkravál. Spousta hlasů. Pak ticho a opět se odkudsi ozval hlas. Náhle mne ohlušil příval potlesku a já konečně prozřel. Houby prozřel. Když ze mne sundali plachtu oslepilo mne nejprve Slunce a nato záplava spouští fotoaparátů.

Až posléze jsem zjistil,komu ten potlesk pat

řil. Mému podivínovi a jeho soše-mně.

" Te

ď již vím, kdo jsem.“

Sochou.Kamenným

člověkem. Stojím tu uprostřed parku a dál se na všechny dívám shůry. Poslouchám lidi, kteří za mnou přijdou si popovídat. Splnil se mi můj velký sen.

Jen ten socha

ř už dlouho nepřišel.Inu, vždyť tu stojím dobrých padesát let.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář