Hra
Stěny bývaly bílé bez pavučin. Dnes poněkud zašlé a oprýskané. Ze zdí se místy uvolňovalo staré vedení elektřiny.
Všude okolo se válelo plno starých neaktuálních plakátů a ještě starších vybledlých obrazů.
Místnosti a chodby chabě zaplněné rozpraskanými a prosezenými lavicemi, stolky z dob dávno minulých.
Podlaha nedávno vytřená tunou chloraminu, přesto místy zasypána informačními letáky, kterých si nikdo raději nevšímal. Už tak tak je tu dost děsu, tak nač se ještě víc lekat, to raději půjdu do kina.
Nedýchatelný vzduch všemu kolem prospíval. Dokazoval, že i přes svou nedýchatelnost je vlastně dýchatelný a tohle slovo je významově holý nesmysl.
Dokazoval, že všem tady není doopravdy vůbec nic a ne že tu umírají, jak se to postupně snaží dokázat.
A vy sedíte dál. Sedíte a čekáte, jsouc prohlížena všemi ostatními. Jsouc souzena všemi ostatními. Zvědavými, co vám asi je. Co tady vlastně děláte, tak mladí, podle nich bezstarostní...
Jistě se ulejváte ze školy. Jistě se z něčeho ulejváte.
Nikdo netuší a ani by nevěřil, že vy se nedobrovolně ulejváte z života.
Každý z nich je ten nejhůř nemocný. Každý z nich je ten největší chudák. A ani jeden za to nemůže, protože na vině jste vy a taky tamten a on a tenhleten a...
Nervózně žmouláte kapesník a snažíte se být neviditelný. Snažíte se uvěřit, že VY JSTE TADY OMYLEM! Zatímco ostatní se dohadují, který z nich má na plících větší stín (jste na omylu, když si myslíte, že vyhrává ten, kdo žádný nemá..).
Sestra se bojí vykouknout zpoza dveří, jelikož ji vždy zasype řada nervózních pacientů. Ta tady brzo přijde k dost zajímavému slovníku.
No teda, co ta tady všechno uslyší...
Evidentně se bojí čím dál víc a tak raději vychází čím dál tím míň. Doufám, že se nedočkám té chvíle, kdy už nevyjde vůbec.
Mlčím, tiše v koutku sedím, žmoulám papírový kapesník, vsávám poslední molekuly kyslíku a doufám, že se slituje a že si pro mne přijde.
Kdože? Smrtka? Proboha to ne! Spíše anděl, ta utrápená sestřička.
Konečně se ozvalo "dále" a já vstupuji do oprýskané ordinace, kde je vše tak strnulé a važné..., kde všechno smrdí chloraminem a z doktora čiší smrt.
No nevím, jestli jsem neměl zůstat tam v koutku sedět dál a tiše žmoulat kapesník...
Asi měl. Doktorova slova mne doslova k oné rudé oprýskané židli přikovaly.
Ne, žádná rakovina. Žádná taková prkotina s krátkým osudem. Ani nějaké CHOPN, či další písmenkový blázinec z cigaret.
Jak by mohl, když jsem jaktěživ v puse žádné žváro nedržel.
Ale astma, těžké astma, už mi chybí jen bomba s kyslíkem.
Proč by se se mnou někdo páral...
Páni, to vám bude život, takhle pomalu umírat...
"Žít budete dlouho, o to se nebojte.." uklidňuje mě lékař. Ale jaký to bude život, panečku, v čekárně stoprocentně vyhraju!
Už žádný sport, konec bláznění, tunu léků a problémů v práci.
"No, o práci možná přijdete..."
No, neříkal jsem to? Kdo by mě chtěl, vždyť jsem troska, odpad, do smetí...
"Nezbývá Vám nic jiného, než s tím žít," končil svou miniřeč medik.
A co stát? Ten se na mě vysere. Páni, to je teda terno! A to ještě není všechno, je toho mnohem víc...
Lukrativně se k astmatu vážou i další choroby, ke kterým se dříve, či později dopracuji. Vzhledem k mému štěstí nejspíš dřív.
O sexu ani nemluvím... O něm si už můžu nechat snít, teda pokud nechci zkusit jaká je smrt blažených...
Této zkušenosti se raději ušetřím... (Nebo možná ne...)
"No, tak to bychom pro začátek měli, kontrolu si domluvte se setřičkou asi tak za měsíc. Ať se Vám jinak daří , recepty máte, na shledanou". Spěšný dotek lékařovy ruky jsem téměř nepostřehl.
Něco jsem zablekotal a ocitl se venku, v čekárně.
Strnule stojím ve dveřích, krve by se ve mně nikdo nedořezal.
Zmatený. Vůbec nemám ponětí, co se stalo, co bude dál.
Vím jen, že tenhle den se zapsal do dějin.
Z transu mne probírá hrstka nemoci chtivých staříků. S posměchem si šeptají, že tak to dopadá s mladými, kteří se snaží ulejt ze školy. Měl bych už vědět, že se vždy na to přijde. Měl bych už vědět, že zahrávat si s nemocí je nebezpečné. To se přeci nikdy nedělá.
A to je fakt. Zahrávat si s nemocí je nebezpečné a vůbec se to nedělá.