Parohy
"Marto! Tak to konečně rozbal!", hecovaly Martu kamarádky i sousedky.
Marta se k odhalování dárku od své "milované" snad stoleté tetičky odkudsi z Prachaticka moc neměla. Tetičku viděla zhruba tak čtyřikrát v životě, ta setkání vždy stály za milión. Inu, tetička byla poněkud výstřední a její nápady mnohdy šokovaly i mladičkou Martu, která se vůbec za žádnou starocudnou pannu nepovažovala. Jenomže, rozbalování se nemohla vyhnout a tak se alespoň snažila, aby ji měla, co nejrychleji za sebou. Matka jí ochotně pomáhala. Když se po mírném škubnutí s papírem před nimi objevila ohromná hlava jelena dvanácteráka Marta se málem svezla pod stůl. Za zády jí již řičelo smíchy celé osazenstvo.“Nevděčníci jedni!“, napadlo zrudlou Martu, jež se stále z toho podivínského dárku nemohla vzpamatovat. „ Nu, co by jen mohla čekat od podivné tetičky, než ještě podivnější dárek.“, hudrovala si pod vousy. Hosté vyčkávání z povzdálí dávno nevydržely a již notnou chvíli se pošťuchovali pevně semknuti k sobě za jejími zády, aby jim nic neušlo."Neměl tohle dostat spíše David?", kuckala smíchy Dáša, její nejlepší kamarádka z pískoviště.
"Hele, máš tam lístek!", kývla na Martu Kamila, další její kamarádka z dětských střevíců. "Přečíst! Přečíst!", zahučel dav. Marta povzdechla, "Co mám s Váma dělat!", mávla rukou, pohlédla na lístek, kde kostrbatým písmem stálo: " Moje milovaná Martičko, až jednou budeš chtít svému milému nasadit parohy, tak mu raději nasaď tyhle."
"No, bezva, můžete mi prosím Vás říct, kam tenhle krám v tom našem 2kk mám pověsit? Nechcete to někdo?!", snažila se Marta zbavit daru. Nikdo se však nepřihlásil. Bodejď, kdo by stál o takovou obludnost.
"To jste, ale kamarádi!", zlobila se naoko Marta.
Mezitím jí mamka cpala do rukou další dárek."Opatrně!", varovala, když uviděla Martinu bezohlednost vůči balení. Marta se zarazila. Jediný pohled na matku jí stačil. Zrudla až ke kořínkům vlasů. "Vážně, mami?", vydechla. Matka se usmála,"nehuč a rozbaluj", drkla do dcery a potutelně se smála. Marta se vzápětí rozbrečela dojetím. Před ní se totižto vyloupl svátečný čajový servis, který se v jejich rodině dědil z generace na generaci. Martě se moc líbil a tajně snila o tom, že by jej možná někdy mohla dostat. A teď se jí sen splnil. Krásné míšeňské hrníčky s drobnými puntíky se na ni vesele smály. "Do začátku.", líbla ji do vlasů máma .
A ona zas líbala ji. Mámin dárek byl poslední. Konečně mohla propuknout ta pravá nevázaná zábava tzrvající až do časných ranních hodin.
Ještě jeden okamžik patřil pro Martu mezi ty svízelné. Juchání se neobešlo bez vystoupení kamarádkami zaplaceného striptéra, jehož objednali speciálně pro ni.
Přeci žádná rozlučka se nemůže konat bez striptýzu, to by přeci byla nuda.
Zvláštní, svlékajícího muže si nejvíc užívaly právě ty největší puritánky a kupodivu možná i ještě více ty nejstarší návštěvnice tohoto dění.
Krom toho,si za celý ten večer Marta ještě vyslechla snad milión gratulací a přání ke šťastnému věčnému životu společně s Davidem. Dokonce i Davidova matka jí popřála, což už něco znamenalo, jelikož jejich sňatku na dvakrát nefandila. Inu, asi pochopila, že s tím již mnoho nenadělá a že by přece jen někdy chtěla svá budoucí vnoučata vídat a tak se rozhodla s Martou uzavřít příměří.
Za tu noc si vyslechla tolik pochlebování z nichž jí ještě ráno uši brněly a dokonce i pár přiznání, že původně i jiné krom ní měly na Davida políčeno, avšak holt měly smůlu. Vybral si právě Martu a nic na tom nechtěl měnit.
Díky nim nad ránem usínala spokojená a s ujištěním dobrého konání.
Velmi potřebovala slyšet, jak moc je její David milý, hodnéhý, chytrý, šikovný,
pracovitý, správný mužský pro rodinu a že stojí za hřích a samozřejmě, že jí ho každá závidí.
Marta usínala nejen s únavou, ale i se štěstím v ruce svírala růži, kterou nalezla vhozenou spolu se vzkazem na její posteli.Naq lístku stálo vyznání a přáním sladkých snů, jež budou jejími posledními v tomto domě s příjmením Nesitová.
Celkem by ráda odhalila tu záhadu, jak se mu podařilo nepozorovaně vklouznout do zahrady a zanechat jí tu ten vzkaz.
Usínala s vjedomou nedočkavostí po zítřejším ránu, přesněji po desáté hodině, kdy konečně svému milému řekne své „ANO“, stejně jako on řekne on i jí.
A pak,- a pak spolu prožijí šťastný život se spoustou dětí až do smrti.
„Ano, tak tomu bude“, řekla si Marta v polospánku a usla spánkem bezedným.