Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pravá a levá

4. 12. 2006

V jedné továrně na severní Moravě, přesněji v její nejznámější průmyslové metropoli, v sedm třicet ráno. Práce neprobíhala nějak neobvykle. Ničím se nelišila od těch ostatních stejně běžných a nudných dnů. Co byste chtěli u pásové výroby. Jenomže právě v těch sedm třicet ráno se to stalo. Stroj vyřízl dvě předlohy z kůže, tak, jak to již učinil mnohokrát, a tím vdechl život do pravé a levé.

Postupně projížděly různými přístroji a stroji, až se nakonec dostaly do rukou moderních ševců, již jim vdechli konečný vzhled a tvar.
A tím jim rozvázali pusu. To bylo řečí. Pravá se nelíbila levé, že pravá jde moc doprava. To víte, ti pravičáci. A pravá skuhrala na levou to samé, jen v bledě modrém, že prý levičáci všemu dali korunu. Hádaly se a hádaly, aniž by si všimly, že jsou v krabici a jedou kamsi na druhý konec republiky. Potom aby si všimly onoho krámku, kde měly strávit nějaký ten den.
Holky se probraly až ve výloze. Doslova oněměly šokem. Páni, co to má být? Pokukovaly po ostatních. Brzy jim došlo, že tu nejsou jen tak na rekreaci. Jsou vystaveny k prodeji.
„A co s námi bude?“ ptaly se jednotně. Místo odpovědi slyšely jen smích. Pravá a levá se zase nakrabatily: „No abyste se nepotento..., no!“ Nakonec se nad nimi přece jen jedna botka slitovala. Byl to model loňského léta a asi si tu ještě nějaké to léto pobude.
„Jen se pořádně podívejte, co vidíte za oknem?“ „Lidi,“ žbleptla pravá.
„No a v čem chodí?“ ušklíbl se hit minulé sezóny. „Éh, v botách, oni chodí v nás!“ zděsila se levá. „A dívej, jak vypadají, jsou tak špinavé a okopané, některé i se žralokem.“
Pravá a levá na sebe hleděly, tolik se nenáviděly, ale jedno věděly, přes to všechno, co mezi nimi stojí, musí táhnout za jeden provaz a zabránit, aby to s nimi takhle dopadlo.

Týdny se míjely a jejich hádky neustávaly. Rozepře pravé a levé byly na denním pořádku a všechny ostatní boty z nich měly jen legraci.
„No ale přece jen uvažte,“ durdila se pravá, „ani jeden pár, co tady stojí či leží, není pouze dámský pár. Vždy je jedna ženská a druhý chlap.“ „No, možná je to proto, že jsi lesba a nemohli ti najít tu pravou, tak mě obětovali,“ prohlásila levá. „Co to plácáš za hlouposti. Já že jsem lesba? Já tedy proti nikomu nic nemám, ale já a lesba, no teda. To ty mně připadáš nějak úchylná. Viděla jsem, jak se culíš na ty dětské capačky tam dole. Za to by tě měli zavřít!“ soptila pravá. Levá jen zalapala po dechu a pak rychle zmlkla, protože do krámu přišel nějaký člověk.
Obě zbystřily. „Měly bychom se tvářit co nejvíce nenápadně,“ procedila pravá. „Jenom ty neumíš držet hubu,“ šeptla levá. Člověk ukazoval do výkladu. Prodavačka se usmívala a zamířila k výloze. Pravé a levé se zatajil dech. Kdyby mohlo, orosilo by se jim i čelo.
Prodávající však hmátla po botkách vedlejších.
Obě si oddechly, jenomže zákazník nebyl spokojen. Prý jej tlačí. „Bohužel tento pár je poslední,“ slyšely prodavačku. Muž pokýval hlavou. „Hm, víte co; a co ty vedle, ty taky vypadají celkem slušně.“ „Také jsou poslední, ale jen zkuste, uvidíte sám,“ pokývala hlavou prodavačka a lapla po pravé a levé, aniž by ty dvě stačily nějak zareagovat. V rychlosti na sebe očima zamrkaly. Už věděly, co mají dělat. Tvářit se nevraživě, krabatit se, kroutit se při obouvání a tlačit.
Muž byl nějaký otrlý anebo neměl v nohách cit, protože obě skončily v bedně. Ve výloze si oddechly. „Konečně tu bude klid.“
Cestou, kdy o sebe bouchaly, si nadávaly a dávaly si za vinu, která za to může. „Ty jsi málo tlačila.“ „Ne, to ty ses u toho culila.“ „Jo a kdo se tam uchichtl?“
Hádku jim přerušilo žuchnutí. To muž si usedl na lavičku v parku a rozhodl se přezout.
Teprve teď jim začaly galeje. Brzy zjistily, že Jiří Bláha je celkem uspěchaný chlap. Od rána do večera kamsi pobíhá. Nehledí na louže či na bláto a je mu zcela jedno, jak vypadají.
Za chvíli byly tak ošoupané a zestárlé, že ani samy nevěřily, že od jejich prodeje uběhlo jen pár měsíců.
Spolu už dávno nemluvily. Ano, nemluvily spolu od toho dne, kdy si je koupil. Pokud mohly, dělaly si naschvály, jako že jedna šla doprava a druhá doleva. Občas se ten jejich „maník“ natáhl. Stejně v nich chodil dál. Myslel si, že za to může jeho nešikovnost. Naivka.
Kdyby jen tak věděl, co všechno takové boty dovedou...
Zase jedno ráno. Bylo deštivé a pracné, jako dny předešlé. Nic zvláštního na obzoru.
Omyl, velká věc v dohlednu. Mužík ten den spěchal, měl toho spoustu a nic nestíhal. Měl prostě smolný den, však to znáte. V poledne už sotva pletl nohama, a přitom ho čekalo ještě tolik práce. Není tedy divu, že při vší smůle ještě zakopl, až se natáhl do velké louže.
Pravá se chechtala. Levá mlčela. Pravá se podívala, co se děje. Takový moment by si vychutnaly obě. Levá měla přes půl boty žraloka. „Páni,“ vydechla pravá. „No páni, to je to jediné, na co se zmůžeš?!“ fňukla levá.
„Skončily jsme, uvědomuješ si to?“ řvala levá. „Ale to snad ne,“ blekotala pravá.
Brzy jí došlo, že ano. Mužík pajdal do nejbližšího krámu s obuví. „Jé, odtud jsme přišly,“ rozněžnila se pravá. „No, já bych zas tak na měkko nebyla,“ řekla skepticky levá, „jde si pro nové boty.“ Pravá mlčela. „Ty nic neřekneš?“ soptila levá. Pravá stále mlčela.
Jiří Bláha si opravdu šel pro nové boty. Taky s jednou krabicí v podpaží odešel.
Zamířil si to přímo do blízkého parku a možná i na tu samou lavičku jako před pár měsíci.
Přezul se a pravou a levou položil i s krabicí k popelnici. Byl pryč. Stejně, jak se objevil, tak zmizel. „Žádné adié a děkuji či je mi líto, budete mi chybět. On je prostě pryč,“ vydechla pravá. „Kdy ty dojdeš konečně k rozumu,“ povzdychla levá. Už neměla sílu se víc rozčilovat.
„Vždyť jsem říkala, že je to náš konec.“

Jenomže vážení, to byl jenom začátek. Ráno okolo páté, těsně předtím, než chodí popelnice vysypávat popeláři, se zaradoval jeden bezdomovec, jaké to měl štěstí, když našel jedny zánovní „střevíce“.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář