Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dveře ženské věznice se za nepříjemného vrzotu pomalu rozevřely dokořán. Po pár chvílích zaslepení sluncem postarší žena před branou  zahlédla vytouženou siluetu. „Konečně“, vydechla a vyšla vstříc osamělé siluetě. Železná vrata se za jejími zády s těžkým  žuchnutím zavřela. Milada nevěřila vlastním očím, „Mami“, vyjekla a vrhla se postarší ženě do náruče. Zpoza rohu se na ně náhle vrhla smečka fotografů.

„Sakra, pořád nedají pokoj“, zavrčela Miladina matka a střelhbitě přes dceru přehodila svetr, poté překvapivě mrštně, na svůj věk, dceru vmáčkla do svého favoritu, rázně zacloumala řadící pákou a dupla na plyn. „Děvenko, nic se neboj, všechno už skončilo“, řekla zadýchaně plně se soustředíc, aby ty pitomé lovce senzací nepřeválcovala.

Během toho utíkání měla Milada  čas si  pořádně prohlédnout matčinu tvář. Tolik zestárla, kolik na ní přibylo vrásek. Milada si povzdychla, „a za všechny můžu já“.

„Proč jen jsem byla tak hloupá a dala tolik všanc, jen kvůli jednomu ničemovi?“, netušila.  Letmý matčin pohled stačil, aby jí došlo, nač její dcera právě myslí.

„Miláčku, už si nad tím nelam hlavu. Musíš na minulost zapomenout a začít znovu!“, povzbuzovala ji matka. „Zapomenout?!“, vybuchla Míla, „jak mohu zapomenout na to, že jsem neubránila svou dceru před svým manželem!“, rozbrečela se schoulená do celé hloubky sedadla „Jak si můžu odpustit, že ji málem zabil, protože ji nenáviděl, jak mám zapomenout, že jsem to nakonec odskákala jen já, když se ten zmetek ze strachu z ostudy, z následků svého konání raději v cele zabil! Nadosmrti si budu vyčítat, že jsem tehdy nezůstala doma a do té práce šla, neměla jsem mu ji nechat hlídat, ale já Katku neměla kam dát, a vždyť byl její táta, i když ji nenáviděl, protože byla holka!“

 Matka razantně zajela ke krajnici. „ Já vím drahoušku, já vím bude to těžké, ale musíš jít dál! Nic z toho, co se stalo nevrátíš zpět! Musíš jít dál, nic jiného ti nezbývá. Poslouchej, Vlaďka má pro tebe práci. Budeš jí pomáhat s účetnictvím a kdo ví, třeba se naučíš vázat květiny a pomůžeš jí i v obchodě.“, pokrčila rameny Miladina maminka. „ Vlaďka? Ona je doma? Jak to?“, divila se Míla, „Ona má květinářství?“ Miladina máma se rozesmála, „Vidíš, tolik toho ještě nevíš. Vlaďka se s Michalem rozvedla“, na okamžik se odmlčela a s povzdechem pokračovala, „ bil ji, a tak raději za sebou rychle zabouchla dveře a začala znovu.“, máma se na Miladu letmě podívala, povzdechla si a pokračovala: „ No, a protože  jsme  věděli, že ani ty nebudeš mít na růžích ustláno, vybrali jsme  veškeré úspory a koupili  v Praze dům ve kterém jsme otevřely květinářství.“ Milada  na svou matku zírala plna úžasu, co jen na to měla  říct. „Děkuji, mami“, rozbrečela se.  Druhá žena jen mávla rukou a rozjela se. „Mami, kam jedeme?“ zarazila se Míla, když uviděla povědomé reliéfy. „Dovezu tě nejprve domů“, mrkla na ni spiklenecky matka. Proboha, Dům na kopci. To se jí snad zdá, to musí být omyl. Proč ji tam veze? . Vytěsněné vzpomínky ji rázem pohltily. Napadaly ji ze všech stran. Hrdlo se jí stáhlo úzkostí.  „Zastav!“, vykřikla, „Prosím Tě otoč to a jeď pryč!“, gestikulovala mezi přívalem slz Milada. „Nevydržím tady  ani vteřinu. Mami, prosím tě,!“, vykřikla Milada plna bolestného zoufalství.

„Sakra, sakra, sakra“, a to si myslela, že se svou  minulostí se již vyrovnala.

„Promiň, chtěla jsem jen  vědět, proč si ten barák po tom všem pořád necháváš.“, řekla smutně Miladina máma. Miladě se rozšířily zornice, „Já na to úplně zapomněla. Nedošlo mi, že Radkovou smrtí ten barák přechází ne mne. Ten barák nechci už v životě vidět! Okamžitě ho prodám! Mami, pomůžeš mi s tím prosím tě?“ , zeptala se Milada.  Matka souhlasně přikývla. „ A mami, peníze z prodeje nechci, dám vám je.“, dodala Míla. „Miládko, ale to nemusíš“, vyjekla překvapením její matka. „ Ale musím, za všechno, co jste pro mne udělali, alespoň jednou udělám něco správného a co je lepšího, než na investici do rodinného podniku?.“, usmála se Milada, osušujíc své poslední slzy.

X. X. X.

„Tak , tady je ode dneška tvůj domov,“ ukázala Miladina maminka na secesní budovu v centru Prahy. „Nádhera“, vydechla Milada.

 „Mami, mám ještě jeden dotaz,“ odmlčela se Milada. Matka se k ní otočila. „Čekala jsem na něj celou cestu Mili. Rovnou ti odpovím, že se nám ji bohužel nepodařilo najít. Víš, podepsala jsi papíry. Díky nim, teď nikomu nic neřeknou. Kdo ví, možná, že je  to i lepší, potom, co nás s Vlaďkou neuznaly za adekvátní pěstounky. Kdo ví možná je dobře, že se nedozví svou minulost.  Myslím si, že jsi pro ni udělala tu nejlepší věc, kterou jsi mohla.“, pokyvovala hlavou matka.

V jejím nitru vše řvalo: „To je blbost!“, ve skutečnosti si však až příliš uvědomovala, že její má máma pravdu.

„Mili netruchli, určitě se má dnes lépe, než dřív a kdo ví, třeba se za pár let sama objeví“, povzbuzovala Miladu její matka. Pak otočila klíčem v zámku a společně vešly dovnitř. Vstříc novým, snad i lepším zítřkům.